一期一会 Ičigo ičie
Jedno přísloví říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky... Slýchám k němu přinejmenším dvě interpretace. Jedna (ta nepůvodní a v podstatě nesprávná) je imperativní. Říká, že by člověk neměl dělat dvakrát jednu a tutéž věc stejně ("Toto je ta řeka, do které jsi už kdysi jednou vstoupil. Po druhé do této řeky už nevstupuj."). Druhá (ta původní) je popisná. Říká, že žádná situace se v toku času neopakuje dvakrát navlas stejně, že máme být připraveni na věci nové či nečekané, byť by se jednalo jen o drobnosti ("I když už jsi do této řeky jednou vstoupil a její koryto je stále tam, kde bylo, voda, do níž jsi tenkrát vstupoval už je v tuto chvíli dávno pryč a ta, do které vstupuješ nyní, je jiná, nová. Takže to vlastně je tatáž řeka, do které jsi vstupoval, ale není stejná jako tehdy.").
V japonštině pro takové situace existuje podobné přísloví: Ičigo ičie. Naznačuje, že v každém životě se důležitá setkání odehrají jen jednou, a proto bychom měli ke každému okamžiku přistupovat jako k výjimečnému. Výraz ičigo (一期) má původ v kultuře čajového obřadu sadó (茶道). I kdyby hostitel a host měli vzájemný vztah dlouhodobý, každé jejich setkání nad šálkem zeleného čaje bude vždy výjimečné. Vědomí proměnlivosti, pramenící z původního šintoistického vědomí koloběhu ročních cyklů, i pocit neúprosné pomíjivosti mudžó (無常), který do Japonska přišel spolu s buddhistickou doktrínou, dokáží vhodně nasměrovat pozornost člověka ke konkrétnímu okamžiku. Dokázat jej vnímat ve všech drobných nuancích a "výjimečnostech všedností" bývalo v Japonsku po staletí znakem vytříbenosti ducha...
Poprvé jsem do Japonska přijel v roce 2005. Dvoutýdenní letní výlet tehdy předcházel ročnímu studijnímu pobytu na univerzitě v Ucunomiji. Znovu jsem pak Japonsko studijně navštívil ve školním roce 2007/2008. Následovaly dva další dvoutýdenní výlety v letech 2010 a 2011. Navštívil jsem za celou tu dobu v Japonsku nemálo míst, která ve mně zanechala hluboký dojem, potkal jsem nemálo lidí, jejichž přízně si dodnes nesmírně cením. Všechna setkání byla jedinečná, i když se tak v daný okamžik třeba nemusela jevit. Učím se pamatovat na to dopředu.
Během žádného z mých předchozích příletů na Mezinárodní letiště v Naritě (成田国際空港) jsem doposud nezažil tak krásný pohled na horu Fudži (富士山), jako tentokrát. Můj let s rakouskými aerolinkami Austrian se k japonským břehům dostal oproti letovému řádu o něco dříve, cca v 7 hodin ráno. Než se stroj ponořil do přízemního ranního oparu, nabídl mi na několik vteřin obraz posvátné hory, zbarvené do tmavomodra, kontrastující s mořem, třpytícím se v ranním slunci. Představa, že bych v tom okamžiku sahal po fotoaparátu, mi přišla úsměvná...
Už první okamžiky na půdě Japonského císařství mě přesvědčily o tom, že tentokrát budou některé věci jinak. Imigračních formalit jsem se neobával, vízum i Osvědčení způsobilosti (Certificate of Eligibility) v mém pasu byly poctivé. Imigrační úředník mě však překvapil, když mi po kontrole základních dokumentů předal moji pobytovou legitimaci (在留カード). Při svých předchozích studijních pobytech jsem musel vždy absolvovat maraton žádostí, na jehož konci byla cizinecká registrační karta. Každé opuštění Japonska a návrat v období platnosti této karty byly podmíněny získáním povolení pro opětovný vstup (Re-entry permit) na Imigračním úřadě (入国管理局). Nový systém pobytových legitimací, který je v platnosti od 9. července tohoto roku, se zdá být mnohem racionalizovanější. Odpadají povinnosti obstarávat si "re-entry permit" při cestách mimo Japonsko a cizinec tak v podstatě může být řádně registrován již ode dne příjezdu. Pobytová legitimace musí být jen doplněna o adresu v Japonsku, na níž se bude dotyčná osoba trvaleji zdržovat. Tuto formalitu jsem si odbyl na Urawském obvodním úřadě (浦和区役所) už den po svém příletu.
Bydlím v ubytovně Mezinárodního centra Japonské nadace (国際交流基金日本語国際センター), což je instituce, jejímž hlavním cílem je podpora a šíření japonského jazyka ve světě. Zaměřuje se přitom především na přípravu učebních materiálů a vzdělávání učitelů japonštiny. Mezinárodní centrum, kde strávím následující rok, se nachází ve městě Urawa (浦和) v prefektuře Saitama (埼玉県) zhruba hodinu cesty od centra Tokia. Ubytovna je součástí většího objektu, který zahrnuje učební prostory, knihovnu, malou kantýnu a některá další zařízení. Jednolůžkové pokoje pro frekventanty zdejších kurzů jsou útulné, vybavené televizí, rádiem, ledničkou a vlastním sociálním zařízením. Celkový dojem je na pomezí vysokoškolských kolejí a hotelu... Celé zařízení je stabilní, loňské březnové zemětřesení, které společně s vlnou cunami zasáhlo východní část Japonska (東日本大震災), nezanechalo na Mezinárodním centru žádné stopy. Z možných dalších zemětřesení strach nemám. Jednak proto, že jsem v Japonsku strávil dost času na to, abych pochopil, že zemětřesení je přirozenou a běžnou součástí zdejšího života, ale také proto, že budeme pro případ nouze řádně vycvičeni a vybaveni.
V tuto chvíli nevím, co mě tentokrát v Japonsku potká. Navzdory sarkastickému hlasu jisté části mého Já, které pořád dokola opakuje Issovo haiku, však vyhlížím k budoucnosti spíše s nadějí na věci pozitivní...
Aki no kaze waga mairu wa dono džigoku
Podzimní vítr -
do jakých pekel
povede má pouť?
Žádné komentáře:
Okomentovat