O mnohojakosti

多々益々辨ず　Tata masumasu benzu

O Japoncích se často říká, že jsou pracovití, až "přepracovití". Je pravdou, že právě vysokému pracovnímu nasazení bývá jako jednomu z faktorů nezřídka přisuzován poválečný úspěch Japonska na poli světové ekonomiky. I když některé výzkumy ukazují, že pracovitost v japonském kontextu neznamená vždycky nutně výkonnost, plné pracovní nasazení zůstává jedním ze stereotypů, které ve spojení s Japonci v našich končinách přetrvávají.

Je nezřídka přímo žalostné pozorovat, jak jsou lidé v japonských institucích (firmách, školách...)  drceni mlýnskými koly abstraktních závazků, nuceni k vysokému vypětí a k obětování nejen času, ale i zdraví, ať už fyzického či duševního. Nejrůznější formy ucubjó (鬱病, deprese), stres a migrény, vyvolávané nedostatkem spánku (nebusoku 寝不足) a tlakem pracovního prostředí, trápí rok od roku více Japonců. Důsledky bývají často smutné, i když ne nutně extrémní, např. v podobě karóši (過労死 smrti z přepracování) či sebevražd...

I zde je lze pozorovat jistou rozmělněnost, mnohoznačnost, pro kterou má japonština příhodné adjektivum aimai (曖昧) a o níž mluvil Kenzaburó Óe při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1994. Japonsko se rozmělňuje, stírá jednoznačnosti svých kulturních, estetických i morálních hodnot... A platí to i pro ekonomiku a celou armádu pracujících Japonců. Kam dnes Japonsko směřuje? Co má být cílem onoho obrovského pracovního vypětí? ... Po 2. světové válce měla zdecimovaná země cíl jasný: obnova ekonomiky, nastavení novodobého životního standardu, tvorba prostředí pro budoucí generace... Rychlost, s jakou se podařilo tento cíl naplnit, se někdy označuje pojmem "Japonský zázrak". Avšak s jeho dosažením se objevil očekávatelný (avšak zdá se, že neočekávaný) problém: cesta, po které se Japonsko ubíralo, se najednou dostala na rozcestí s nejasnými směry. Mladší generace, které nezažily poválečnou chudobu, najednou nemají docela jasno, co vlastně svým snažením budují. Cíle jsou dnes abstraktnější, než kdykoliv jindy. Úroveň vzdělanosti (která tlačí školáky do studijních povinností šest dní v týdnu), oživení skomírající ekonomiky (na které, zdá se, nikdo nemá potřebný recept), silnější hlas v mezinárodním společenství (kterého se Japonsku začne dostávat teprve tehdy, až "dospěje" a bude ochotno přijímat svůj díl zodpovědnosti)...

Stejnou rozmělněností se pyšní i současný stav japonské politiky. Po charismatickém vůdci s vizí, jakým byl na počátku nového tisíciletí Džun'ičiró Koizumi, není ani stopy. Ona rozmělněnost přitom nahrává více než čemukoliv jinému vzestupu výrazných populistických a ultrakonzervativních postav, jakými jsou tokijský starosta Šintaró Išihara nebo ósacký primátor Tóru Hašimoto, před kterými historická zkušenost z 20. a 30. let minulého století jakoby nedokázala dostatečně varovat. Japonskou společnost ve vztahu k politice pak asi nejlépe vystihuje výraz mukanšin (無関心 nezájem, apatie).

Kam se v takovém prostředí poděl onen prototypický Japonec se schopností meditovat nad šálkem zeleného čaje, s pozvolnou trpělivostí, s níž dokáže čekat na dokonalé rozvití slivoňového květu, s po samurajích zděděným jasným morálním kodexem, se smyslem pro estetiku jediného tušového tahu štětcem, s úzkým vztahem k přírodě a až posvátnou bázní před pradávnými božstvy...?

Bylo by zřejmě příliš pohodlné domnívat se, že "staré Japonsko" je již definitivně mrtvé a "nové Japonsko" se definitivně odřízlo od pomyslné pupeční šňůry, skrze niž čerpalo životodárnou sílu bohatých tradic. Přestože vazby na tradice se dnes hledají obtížněji, než před sto lety, není černobílé vidění dichotomie "starého" a "nového" nejúčelnějším nástrojem k pochopení současného stavu Japonska. Japonsko se proměňuje. Proměňuje se tak, jako již mnohokrát ve své historii. Dnešní Japonsko se jeví být právě především aimai, mnohoznačným. Jeho různé stránky spolu koexistují, tu ve větší, tu v menší symbióze. Při hledání tváře současného Japonska se tedy musíme především odpoutat od zaběhnutých kategorií, od potřeby získávat na své otázky jednoznačné odpovědi a přijmout mnohoznačnost nikoliv jako výsledek neschopnosti přesně popsat skutečný stav věcí, nýbrž jako přirozenou vlastnost zkoumaného. Stejně jako je nevhodně položená otázka, zda jsou Japonci vyznáním buddhisté, šintoisté či co vlastně, je naivní představa jednoznačné japonské kultury a společnosti beze stop paradoxů...

Mnohoznačnost teď zakouším i sám na sobě. Jsem student - ale jen proto, že jsem učitel. Studuji magisterský program didaktiky japonského jazyka - a současně doktorát z obecné jazykovědy. Jsem zaměstnancem Masarykovy univerzity v Brně a současně Palackého univerzity v Olomouci - fyzicky jsem však přítomen v Japonsku. Jsem studentem v Mezinárodním centru Japonské nadace v saitamské Urawě - oficiálně však studentem tokijského Národního postgraduálního institutu pro politická studia (GRIPS)... GRIPS (japonsky Seisaku kenkjú daigakuin daigaku 政策研究大学院大学) je nejmladší japonskou státní vysokou školou (byl založen v roce 1997). Jeho moderní a výtečně vybavená budova se nachází v tokijské čtvrti Roppongi (六本木), hned vedle futuristické Národní galerie (Kokuricu šin bidžucukan 国立新美術館). Spolu se svými třemi spolužačkami tam jezdíme na výuku každou středu. GRIPS nám dává institucionální zázemí, zatímco Centrum nám poskytuje zázemí materiální...

Můj studijní program se oficiálně jmenuje Graduate Program in Japanese Language and Culture (japonsky Nihongo kjóiku šidóša jósei puroguramu 日本語教育指導者養成プログラム), tedy přibližně "Program pro vzdělávání učitelů japonského jazyka". Jelikož se jedná o postgraduální (tedy magisterské) studium, bylo by asi běžné uvažovat o délce dvou let. Tento program však byl navržen tak, aby všech 33 (a více) kreditů student získal ve čtyřech semestrech (podzim, zima, jaro, léto) během jediného roku. Prakticky to pro mě znamená především velkou spoustu práce, studia povinné literatury, přípravy projektů, účasti na přednáškách a konferencích apod. Už od prvního týdne si tu připadám jako ukázkový Japonec - bojuji s dedlajny a s nedostatkem spánku, utužuji kolektivní smýšlení, odolávám tlaku nepříliš jasné zodpovědnosti a jenom v koutku duše věřím, že to všechno má pro budoucnost smysl... Člověk si potom nemůže pomoct, aby za největší výzvu nepřijal zachování zdravého rozumu a veselé mysli. Dávno vypěstovaný optimismus je přitom naštěstí mojí hlavní zbraní...

Tak jen nakládejte! Úkolů a povinností, víc a víc! Čím víc, tím líp! Tata masumasu benzu.

 



O stejných řekách

一期一会　Ičigo ičie

Jedno přísloví říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky... Slýchám k němu přinejmenším dvě interpretace. Jedna (ta nepůvodní a v podstatě nesprávná) je imperativní. Říká, že by člověk neměl dělat dvakrát jednu a tutéž věc stejně ("Toto je ta řeka, do které jsi už kdysi jednou vstoupil. Po druhé do této řeky už nevstupuj."). Druhá (ta původní) je popisná. Říká, že žádná situace se v toku času neopakuje dvakrát navlas stejně, že máme být připraveni na věci nové či nečekané, byť by se jednalo jen o drobnosti ("I když už jsi do této řeky jednou vstoupil a její koryto je stále tam, kde bylo, voda, do níž jsi tenkrát vstupoval už je v tuto chvíli dávno pryč a ta, do které vstupuješ nyní, je jiná, nová. Takže to vlastně je tatáž řeka, do které jsi vstupoval, ale není stejná jako tehdy.").

V japonštině pro takové situace existuje podobné přísloví: Ičigo ičie. Naznačuje, že v každém životě se důležitá setkání odehrají jen jednou, a proto bychom měli ke každému okamžiku přistupovat jako k výjimečnému. Výraz ičigo (一期) má původ v kultuře čajového obřadu sadó (茶道). I kdyby hostitel a host měli vzájemný vztah dlouhodobý, každé jejich setkání nad šálkem zeleného čaje bude vždy výjimečné. Vědomí proměnlivosti, pramenící z původního šintoistického vědomí koloběhu ročních cyklů, i pocit neúprosné pomíjivosti mudžó (無常), který do Japonska přišel spolu s buddhistickou doktrínou, dokáží vhodně nasměrovat pozornost člověka ke konkrétnímu okamžiku. Dokázat jej vnímat ve všech drobných nuancích a "výjimečnostech všedností" bývalo v Japonsku po staletí znakem vytříbenosti ducha...

Poprvé jsem do Japonska přijel v roce 2005. Dvoutýdenní letní výlet tehdy předcházel ročnímu studijnímu pobytu na univerzitě v Ucunomiji. Znovu jsem pak Japonsko studijně navštívil ve školním roce 2007/2008. Následovaly dva další dvoutýdenní výlety v letech 2010 a 2011. Navštívil jsem za celou tu dobu v Japonsku nemálo míst, která ve mně zanechala hluboký dojem, potkal jsem nemálo lidí, jejichž přízně si dodnes nesmírně cením. Všechna setkání byla jedinečná, i když se tak v daný okamžik třeba nemusela jevit. Učím se pamatovat na to dopředu.

Během žádného z mých předchozích příletů na Mezinárodní letiště v Naritě (成田国際空港) jsem doposud nezažil tak krásný pohled na horu Fudži (富士山), jako tentokrát. Můj let s rakouskými aerolinkami Austrian se k japonským břehům dostal oproti letovému řádu o něco dříve, cca v 7 hodin ráno. Než se stroj ponořil do přízemního ranního oparu, nabídl mi na několik vteřin obraz posvátné hory, zbarvené do tmavomodra, kontrastující s mořem, třpytícím se v ranním slunci. Představa, že bych v tom okamžiku sahal po fotoaparátu, mi přišla úsměvná...

Už první okamžiky na půdě Japonského císařství mě přesvědčily o tom, že tentokrát budou některé věci jinak. Imigračních formalit jsem se neobával, vízum i Osvědčení způsobilosti (Certificate of Eligibility) v mém pasu byly poctivé. Imigrační úředník mě však překvapil, když mi po kontrole základních dokumentů předal moji pobytovou legitimaci (在留カード). Při svých předchozích studijních pobytech jsem musel vždy absolvovat maraton žádostí, na jehož konci byla cizinecká registrační karta. Každé opuštění Japonska a návrat v období platnosti této karty byly podmíněny získáním povolení pro opětovný vstup (Re-entry permit) na Imigračním úřadě (入国管理局). Nový systém pobytových legitimací, který je v platnosti od 9. července tohoto roku, se zdá být mnohem racionalizovanější. Odpadají povinnosti obstarávat si "re-entry permit" při cestách mimo Japonsko a cizinec tak v podstatě může být řádně registrován již ode dne příjezdu. Pobytová legitimace musí být jen doplněna o adresu v Japonsku, na níž se bude dotyčná osoba trvaleji zdržovat. Tuto formalitu jsem si odbyl na Urawském obvodním úřadě (浦和区役所) už den po svém příletu.

Bydlím v ubytovně Mezinárodního centra Japonské nadace (国際交流基金日本語国際センター), což je instituce, jejímž hlavním cílem je podpora a šíření japonského jazyka ve světě. Zaměřuje se přitom především na přípravu učebních materiálů a vzdělávání učitelů japonštiny. Mezinárodní centrum, kde strávím následující rok, se nachází ve městě Urawa (浦和) v prefektuře Saitama (埼玉県) zhruba hodinu cesty od centra Tokia. Ubytovna je součástí většího objektu, který zahrnuje učební prostory, knihovnu, malou kantýnu a některá další zařízení. Jednolůžkové pokoje pro frekventanty zdejších kurzů jsou útulné, vybavené televizí, rádiem, ledničkou a vlastním sociálním zařízením. Celkový dojem je na pomezí vysokoškolských kolejí a hotelu... Celé zařízení je stabilní, loňské březnové zemětřesení, které společně s vlnou cunami zasáhlo východní část Japonska (東日本大震災), nezanechalo na Mezinárodním centru žádné stopy. Z možných dalších zemětřesení strach nemám. Jednak proto, že jsem v Japonsku strávil dost času na to, abych pochopil, že zemětřesení je přirozenou a běžnou součástí zdejšího života, ale také proto, že budeme pro případ nouze řádně vycvičeni a vybaveni.

V tuto chvíli nevím, co mě tentokrát v Japonsku potká. Navzdory sarkastickému hlasu jisté části mého Já, které pořád dokola opakuje Issovo haiku, však vyhlížím k budoucnosti spíše s nadějí na věci pozitivní...

秋の風我が参るはどの地獄

Aki no kaze waga mairu wa dono džigoku

Podzimní vítr -

do jakých pekel

povede má pouť?